A picture

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Naši kandidáti a podporovatelé se vyjadřují k aktuálním tématům…

Podaná ruka starosty platí

Jsme přesvědčení o tom, že maximum věcí se má řešit přímo v konkrétních městech a obcích, namísto na úrovni státu či krajů. Na to, že tohle chceme prosadit, dáváme ruku. A podaná ruka starosty platí.

Petr Gazdík. Lídr kandidátky STAN ve Zlínském kraji, místostarosta Suché Lozi, krajský radní

Klapne to?

Hnutí STAN kandiduje poprvé samostatně do parlamentu. S vaší pomoci chceme přenést bohaté zkušenosti ze správy měst a obcí na úroveň státu. Po létech učednických, jak se snad dají nazvat časy na radnicích a obecních úřadech, se ucházíme o léta mistrovská. S pokorou, ale i s vědomím, že na úrovni měst a obcí jsme obstáli.

Ano, troufáme si tvrdit, že jsme obstáli. V mnoha městech a obcích nás volíte opakovaně. Jak v těch nejmenších vesničkách, tak i ve velkých městech. Za našimi starosty a zastupiteli jsou vidět spravené ulice, školy, chodníky, dětská hřiště, sportoviště, udržované parky, uklizená prostranství... Roky se snažíme být co nejlepšími hospodáři. A stejně se chceme chovat i na úrovni státu.

Už nám dáváte důvěru ve volbách komunálních a krajských. Pojďme to spolu zkusit i v těchto volbách. O vaše hlasy se uchází ti, které už dobře znáte. A kterým věříte.

Klapne to?

Miroslav Adámek, primátor města Zlína, kandidát

Program hnutí STAN je ke sportu velmi vstřícný

Jako sportovec a manažer extraligového volejbalového klubu zodpovědně říkám, že program hnutí STAN je ke sportu velmi vstřícný a nabízí možnosti, jak ho posouvat v naší zemi kupředu.

Roman Macek, bývalý volejbalový reprezentant, pedagog, manažer VSC Fatra Zlín, kandidát

Je důležité dodržovat rovnováhu

Co se týká našeho školství, myslím, že je důležité dodržovat rovnováhu mezi tradicí a změnou. Nesmíme zbytečně zahazovat to, co se již dávno osvědčilo.

Jaroslava Müllerová, zástupkyně ředitelky ZŠ, zastupitelka města Zlína, kandidátka

Konečně trefný model

 Myšlenka řídit stát jako obec je konečně trefný model pro zemi naší velikosti a charakteru.

Jiří Mádl, herec, režisér a náš podporovatel

Inkluze s lidskou tváří 

Slovo inkluze se v poslední době stalo frekventovaným, zčásti zbožňovaným, ale stejně tak konfliktním a odsuzovaným pojmem – a nutno konstatovat, že do jisté míry po právu. Jedná se o to, že společné vzdělávání žáků (dětí, studentů) nastavené tak, aby nedocházelo k diskriminaci těch „slabších“ (což je cíl sám o sobě chvályhodný), bylo prosazeno trochu necitlivě a bez patřičné přípravy. Výsledkem je rozčarování a pocit marnosti jak části pedagogů, tak také rodičů, o samotných „dětech“ ani nemluvě. Hrozí, že některé z nich mohou ztratit motivaci k učení, důvěru ve vlastní schopnosti, pozitivní sebehodnocení a být tím pádem poškozeny.

Pokud zde naznačuji necitlivost a nedotaženost inkluze, musím rovněž zdůraznit, že toto se netýká všech znevýhodněných jedinců (například žáků se smyslovým nebo tělesným postižením), ale především žáků s mentálním postižením. V jejich případě je totiž situace na školách „nejvýbušnější“. A nejde o to, že jsou tito žáci v jakémkoli smyslu méně hodnotní, že by měli být „uklizeni“ někam do ústraní. To v žádném případě ne. Zde bych byla možná v rozporu s tou částí veřejnosti, která zastává poněkud xenofobní názory. U žáků s mentálním postižením jde hned o několik problémů. Hlavně jim (a jejich rodičům) inkluze upřela možnost volby - tedy to, co je v demokracii zásadní. Nová, s inkluzí související, legislativa v tichosti potlačila tzv. základní školy praktické (dříve známé jako zvláštní školy) a veškeré vzdělávání nastavila ve „prospěch“ běžných základních škol (dobře nastavený rámcový vzdělávací program s přílohou pro žáky s lehkým mentálním postižením byl nahrazen minimální doporučenou úrovní učiva pro tyto žáky a podpůrnými opatřeními). Tím na jedné straně potlačila možnost zvolit si vzdělávání „tam, kde je mi dobře, kde jsou na mě připraveni, kde nebudu stresován a kde budou naplněny moje potřeby“ (samozřejmě při zachování možnosti zvolit si variantu vzdělávání na běžné základní škole) a na druhé straně nastartovala frustraci „tam, kde máme zajistit vzdělávání v nepřipravených a mnohdy nevyhovujících podmínkách“.

Jaký je tedy konkrétní dopad inkluze na její výše zmíněné aktéry, zejména na běžné základní školy? Problémem bývá již počet žáků ve třídách. Pedagogicko-psychologické poradny zdůrazňují nutnost snížení jejich počtu, což je na mnohých základních školách nereálné. Třídy jsou naplňovány až třiceti žáky, někdy i větším množstvím. Velký počet žáků a přítomnost integrovaného spolužáka vyžaduje ve zvýšené míře podpůrná opatření, zejména spolupráci asistenta, speciálního pedagoga a součinnost dalších specialistů. Co se týká asistentů, ti mnohdy nemají potřebnou kvalifikaci, absolvovaný tříměsíční kurz je jistě nepřipraví na plnohodnotnou práci se zdravotně postiženým jedincem. Speciálních pedagogů je na školách nedostatek. Samotným učitelům pak chybí zkušenosti s různými typy postižení a poznatky o jejich specificích. Řešením je pochopitelně další vzdělávání, což v krátkodobém horizontu jistě nenahradí praxi a nezajistí hladký průběh inkluze. A v těchto podmínkách se objeví žák s mentálním postižením. Jeho znevýhodnění spočívá v nedostatku inteligenčních schopností vyžadujících vlastní tempo práce, individuální přístup při řešení školních povinností, nestresující klidné prostředí a celou řadu jiných podmínek, a toho se mu za dané situace nemusí dostávat. Což je škoda. Abych byla totiž spravedlivá, jeho přítomnost může být jinak pro ostatní i přínosná. Určitě není na škodu, když kdokoli pozná, že nejsme všichni stejní, že mezi lidmi existují rozdíly, které nemusí znamenat, že někdo je lepší a jiný horší člověk. Nicméně, za současné situace, která panuje ve školství, to nevidím jako bezproblémové.

Svoje tvrzení se pokusím „ilustrovat“ především vlastními zkušenostmi. Pohybuji se ve školství již téměř třicet let. Tyto řádky píši jak z pozice speciálního pedagoga, tak i z pozice učitele základní školy.

Jako speciální pedagog jsem pracovala s dětmi a žáky se zrakovým, sluchovým, tělesným, mentálním postižením či s narušenými komunikačními schopnostmi. Učila jsem je pomocí nezbytných specifických přístupů vlastnostem důležitým pro život a snažila se v nich vytvořit pocit pohody a vlastní užitečnosti. To vše v rámci speciálního školství, které u nás mělo vždy bohatou tradici a určitě by se o něm nedalo tvrdit, že vytváří nějaké diskriminující podmínky. Hlavně jsem si ověřila, jak důležité postavení (pro děti a žáky s mentálním postižením) měla v našem školském systému tzv. zvláštní škola (později ZŠ praktická). I při vědomí, že bývala také zneužívána k „odstraňování“ těch „nepohodlných“ z běžných základních škol – to je však problém, který je řešen nastavením diagnostických kritérií.  

Kromě speciálního školství mám dlouhodobou praxi i jako učitelka základní školy. Zde moje zkušenosti „hovoří“ o tom, že integrovaným žákům s lehkým mentálním postižením hrozí neúspěch a mohou být diskriminováni. Měla jsem i skvělý kolektiv žáků, kteří se snažili svého znevýhodněného spolužáka „udržet“ ve své třídě. O přestávkách se s ním doučovali učivo, pomáhali mu, neustále ho povzbuzovali, respektovali, spolupracovali s asistentem – s výsledkem nevalným. Už od čtvrté třídy se u dotyčného začala ztrácet sebejistota, bylo patrné přetížení, smutek z častých a opakovaných neúspěchů, nastala nechuť chodit do školy, a i u rodičů byla patrná únava z neustálého domácího doučování. Výsledkem pětiletého působení na základní škole bylo to, že rodiče schválili přestup na speciální školu. Ulevilo se tak nejenom jejich synovi, který v počtu sedmi žáků opět zažil pocit úspěchu, začal si důvěřovat, radovat a těšit se každý den do školy, ale také jim. A to vše, mimo jiné, díky fundované podpoře poskytované zkušenými speciálními pedagogy. Toto byla ta lepší varianta. Jiná varianta může být tato. Pokud žák s lehkým mentálním postižením přestane učivo zvládat, musí opakovat ročník. To může jedenkrát na prvním stupni, jedenkrát na druhém stupni. Výsledkem pak je, že se stydí, nechce chodit do školy a vymýšlí si různé důvody, proč to nejde. A jestliže ho rodiče „nepodchytí“ a nepodporují, začne „chodit za školu“. Jindy se mohou vyskytovat případy, kdy žáci navádějí svého spolužáka k nepravostem (toto není složité díky jeho snadné manipulovatelnosti) a mají škodolibou radost z toho, co provedl, nebo se k němu jinak nevhodně chovají, způsobem na hranici šikany a izolují ho. A to se nezmiňuji o rodičích „zdravých“ žáků, kteří mají občas tendenci kritizovat přítomnost žáka s lehkým mentálním postižením v třídním kolektivu.

Příkladů problémů inkluze by mohlo být uvedeno nespočet, mým cílem však není její bezbřehá kritika. Také bych byla nerada, aby můj článek vyzněl jako snaha o její totální „znemožnění“. Byla bych spíše ráda, pokud se z ní odstraní ideologie naprosté nezbytnosti a absolutní správnosti započatého trendu a bude nastartováno její věcné pojetí vedoucí ke zlepšení podmínek všech žáků. To však bohužel nenastane, když budeme udržovat jakési „rádoby“ inkluzivní školní prostředí, v němž budou ti „slabší“ stejně znevýhodněni.

Na závěr mi nezbývá, než konstatovat: inkluze není sama o sobě špatná, inkluzi chybí lidská tvář.

Jaroslava Müllerová, zástupkyně ředitelky ZŠ, zastupitelka města Zlína, kandidátka