A picture

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Vyjadřujeme se k aktuálním tématům…

STAN a TOP 09 půjdou do komunálních voleb ve Zlíně spolu

Zlín – Na kandidátce hnutí Starostové a nezávislí (STAN) pro říjnové komunální volby ve Zlíně se objeví i osobnosti nominované stranou TOP 09. Starostové a „Topka“ tak obnovují úspěšnou spolupráci z let 2010 až 2014.

„Příběh pokračuje. Před osmi roky jsme společně ve Zlíně volby vyhráli. Poté jsme šli každý svou cestou, ale nyní naši spolupráci obnovujeme. Vítáme, že nás TOP 09 chce podpořit,“ konstatoval Ondřej Běták, místopředseda krajské organizace STAN a současný náměstek primátora. „Nechceme zbytečně tříštit hlasy voličů. Už dlouho usilujeme o otevřenou spolupráci středo-pravicových stran, a proto jsme se rozhodli navázat na úspěšnou spolupráci TOP 09 a hnutí STAN. Jsem si jist, že ve Zlíně společně uspějeme,“ prohlásil Milan Baroň, předseda místní organizace TOP 09 Zlín.

Na kandidátce STAN se objeví čtyři lidé nominovaní TOP 09. O konkrétním umístění se ještě jedná. „U nás není místo na kandidátce zase tak rozhodující. Každý z budoucích zastupitelů bude mít možnost pracovat pro město Zlín dle své odbornosti,“ řekl Ondřej Běták.

„Naším cílem je, aby hlasy pro TOP 09 pomohly Zlíňanům mít na magistrátu slušného a odpovědného primátora a radu, která bude spravovat město s péčí řádného hospodáře,“ dodal ke kandidátní listině Robert Hamrla, místopředseda místní organizace TOP 09 Zlín.

Kromě „Topky“ podporují kandidátku Starostů také hnutí ZVUK a Zlínské hnutí nezávislých. „Vážíme si toho, že spojujeme, že jsme i pro jiné politické subjekty přijatelní. A že nám věří natolik, že jsou připravení se společně s námi ucházet o přízeň veřejnosti,“ sdělil Miroslav Adámek, zlínský primátor a lídr kandidátky STAN pro komunální volby, které se uskuteční 5. a 6. října.

Ve Zlíně 27. července 2018

 

U STAN je jasno. Z pozice lídra požádá voliče o důvěru Miroslav Adámek

Zlín – Starosty a nezávislé (STAN) povede v říjnových komunálních volbách ve Zlíně z pozice lídra kandidátky Miroslav Adámek. Současný primátor má v hnutí jednoznačnou podporu a pokusí se podruhé obhájit svou pozici na radnici.

„Moc si vážím postoje našeho hnutí. A jsem připravený udělat maximum pro to, abychom znovu ve volbách ve Zlíně zvítězili,“ sdělil Miroslav Adámek.

Kandidátka STAN bude mixem současných radních či zastupitelů a nováčků, kteří chtějí pomoci svému městu. „Jsme rádi, že se k nám přidávají lidé uznávaní a respektovaní ve svých oborech, lidé důvěryhodní, kteří mají chuť se s námi podílet na správě Zlína. Sdílíme spolu i názor, že Zlín není kořist, je to náš domov,“ prohlásil Ondřej Běták, místopředseda krajské organizace STAN a současný náměstek primátora. Dodal, že kompletní kandidátku zveřejní hnutí v průběhu léta.

Dva z nováčku se objeví hned v první desítce, konkrétně ředitel zlínského Městského divadla Petr Michálek a Pavel Simkovič, zástupce ředitele Gymnázia Zlín – Lesní čtvrť. „Postupně jsem došel k tomu, že psát kabarety nestačí. Jestli chci změnit politickou kulturu v naší zemi, musím začít u sebe, a podílet se na veřejné službě i politicky.  Je to pro mne natolik zásadní, že do toho jdu naplno,“ vysvětlil svou motivaci Petr Michálek. Pavel Simkovič přiznal, že jeho rozhodování, zda vstoupit do politiky, bylo dlouhé, především kvůli ohledu na práci a rodinu. „S vývojem času ve mně ale dozrálo rozhodnutí, že se chci podílet na rozvoji našeho města, že chci přispět k tomu, aby bylo ještě lepší. Často jsem míval výhrady, co a jak se na radnici dělá. Jsem si však vědom toho, že nelze jen kritizovat, ale je nutné především hledat cesty ke zlepšování. Proto jsem se rozhodl přijmout tuto výzvu a zodpovědnost,“ svěřil se Pavel Simkovič.

Hnutí Starostů vede zlínskou radnici již osmým rokem. Zlín je největším městem, ve kterém mají STAN primátora. Komunální volby v roce 2014 hnutí vyhrálo se ziskem téměř 32 procent.

Ve volebním období 2018 – 2022 chtějí Starostové, pokud k tomu dostanou od Zlíňanů důvěru, navázat na svou dosavadní práci na radnici. Podařilo se jim stabilizovat finance Zlína, výrazně snížit vnitřní dluh na majetku města, navýšit investice a vyřešit několik dlouholetých problémů, například odstranit betonové „torzo“ ze sídliště Jižní Svahy či zrekonstruovat ulici Mostní. „Uplatňovali jsme princip osobní zodpovědnosti za konkrétní projekty a v tom hodláme pokračovat. Nyní zpracováváme řadu nových projektů a vizí, které chceme uvést v realitu, ve prospěch města a jeho obyvatel. Představíme je ve volební kampani,“ uvedl Miroslav Adámek.

Komunální volby se uskuteční 5. a 6. října.

 

Stěhování nemocnice ze Zlína? Odmítáme!

Rada města Zlína, ve které má hnutá STAN většinu,  odmítá úvahy hejtmana Jiřího Čunka na přemístění KNTB mimo krajské město. Je přesvědčena, že obyvatelé i návštěvníci největšího města v regionu musí mít k dispozici plnohodnotné zdravotnické zařízení. Zároveň vyzývá představitele Zlínského kraje, aby spíše řešili koncepci a fungování největší nemocnice v regionu, zlepšování poskytovaných služeb a trvalý návrat ekonomiky do plusových čísel.

Nemocnice má smysl pouze ve Zlíně, kde do ní mají pacienti, jejich rodiny i většina zaměstnanců nejblíže. A při léčení akutních případů jde o čas mnohdy především. Převážení vážných stavů třeba někam k Holešovu si nedokážu ani představit. Jako lékař i primátor tohle odmítám, stejně jako celá městská rada,“ vzkázal primátor Miroslav Adámek.

Více k tématu v rubrice Napsali.

Podaná ruka starosty platí

Jsme přesvědčení o tom, že maximum věcí se má řešit přímo v konkrétních městech a obcích, namísto na úrovni státu či krajů. Na to, že tohle chceme prosadit, dáváme ruku. A podaná ruka starosty platí.

Petr Gazdík, předseda hnutí STAN, místostarosta Suché Lozi, krajský radní

Inkluze s lidskou tváří 

Slovo inkluze se v poslední době stalo frekventovaným, zčásti zbožňovaným, ale stejně tak konfliktním a odsuzovaným pojmem – a nutno konstatovat, že do jisté míry po právu. Jedná se o to, že společné vzdělávání žáků (dětí, studentů) nastavené tak, aby nedocházelo k diskriminaci těch „slabších“ (což je cíl sám o sobě chvályhodný), bylo prosazeno trochu necitlivě a bez patřičné přípravy. Výsledkem je rozčarování a pocit marnosti jak části pedagogů, tak také rodičů, o samotných „dětech“ ani nemluvě. Hrozí, že některé z nich mohou ztratit motivaci k učení, důvěru ve vlastní schopnosti, pozitivní sebehodnocení a být tím pádem poškozeny.

Pokud zde naznačuji necitlivost a nedotaženost inkluze, musím rovněž zdůraznit, že toto se netýká všech znevýhodněných jedinců (například žáků se smyslovým nebo tělesným postižením), ale především žáků s mentálním postižením. V jejich případě je totiž situace na školách „nejvýbušnější“. A nejde o to, že jsou tito žáci v jakémkoli smyslu méně hodnotní, že by měli být „uklizeni“ někam do ústraní. To v žádném případě ne. Zde bych byla možná v rozporu s tou částí veřejnosti, která zastává poněkud xenofobní názory. U žáků s mentálním postižením jde hned o několik problémů. Hlavně jim (a jejich rodičům) inkluze upřela možnost volby - tedy to, co je v demokracii zásadní. Nová, s inkluzí související, legislativa v tichosti potlačila tzv. základní školy praktické (dříve známé jako zvláštní školy) a veškeré vzdělávání nastavila ve „prospěch“ běžných základních škol (dobře nastavený rámcový vzdělávací program s přílohou pro žáky s lehkým mentálním postižením byl nahrazen minimální doporučenou úrovní učiva pro tyto žáky a podpůrnými opatřeními). Tím na jedné straně potlačila možnost zvolit si vzdělávání „tam, kde je mi dobře, kde jsou na mě připraveni, kde nebudu stresován a kde budou naplněny moje potřeby“ (samozřejmě při zachování možnosti zvolit si variantu vzdělávání na běžné základní škole) a na druhé straně nastartovala frustraci „tam, kde máme zajistit vzdělávání v nepřipravených a mnohdy nevyhovujících podmínkách“.

Jaký je tedy konkrétní dopad inkluze na její výše zmíněné aktéry, zejména na běžné základní školy? Problémem bývá již počet žáků ve třídách. Pedagogicko-psychologické poradny zdůrazňují nutnost snížení jejich počtu, což je na mnohých základních školách nereálné. Třídy jsou naplňovány až třiceti žáky, někdy i větším množstvím. Velký počet žáků a přítomnost integrovaného spolužáka vyžaduje ve zvýšené míře podpůrná opatření, zejména spolupráci asistenta, speciálního pedagoga a součinnost dalších specialistů. Co se týká asistentů, ti mnohdy nemají potřebnou kvalifikaci, absolvovaný tříměsíční kurz je jistě nepřipraví na plnohodnotnou práci se zdravotně postiženým jedincem. Speciálních pedagogů je na školách nedostatek. Samotným učitelům pak chybí zkušenosti s různými typy postižení a poznatky o jejich specificích. Řešením je pochopitelně další vzdělávání, což v krátkodobém horizontu jistě nenahradí praxi a nezajistí hladký průběh inkluze. A v těchto podmínkách se objeví žák s mentálním postižením. Jeho znevýhodnění spočívá v nedostatku inteligenčních schopností vyžadujících vlastní tempo práce, individuální přístup při řešení školních povinností, nestresující klidné prostředí a celou řadu jiných podmínek, a toho se mu za dané situace nemusí dostávat. Což je škoda. Abych byla totiž spravedlivá, jeho přítomnost může být jinak pro ostatní i přínosná. Určitě není na škodu, když kdokoli pozná, že nejsme všichni stejní, že mezi lidmi existují rozdíly, které nemusí znamenat, že někdo je lepší a jiný horší člověk. Nicméně, za současné situace, která panuje ve školství, to nevidím jako bezproblémové.

Svoje tvrzení se pokusím „ilustrovat“ především vlastními zkušenostmi. Pohybuji se ve školství již téměř třicet let. Tyto řádky píši jak z pozice speciálního pedagoga, tak i z pozice učitele základní školy.

Jako speciální pedagog jsem pracovala s dětmi a žáky se zrakovým, sluchovým, tělesným, mentálním postižením či s narušenými komunikačními schopnostmi. Učila jsem je pomocí nezbytných specifických přístupů vlastnostem důležitým pro život a snažila se v nich vytvořit pocit pohody a vlastní užitečnosti. To vše v rámci speciálního školství, které u nás mělo vždy bohatou tradici a určitě by se o něm nedalo tvrdit, že vytváří nějaké diskriminující podmínky. Hlavně jsem si ověřila, jak důležité postavení (pro děti a žáky s mentálním postižením) měla v našem školském systému tzv. zvláštní škola (později ZŠ praktická). I při vědomí, že bývala také zneužívána k „odstraňování“ těch „nepohodlných“ z běžných základních škol – to je však problém, který je řešen nastavením diagnostických kritérií.  

Kromě speciálního školství mám dlouhodobou praxi i jako učitelka základní školy. Zde moje zkušenosti „hovoří“ o tom, že integrovaným žákům s lehkým mentálním postižením hrozí neúspěch a mohou být diskriminováni. Měla jsem i skvělý kolektiv žáků, kteří se snažili svého znevýhodněného spolužáka „udržet“ ve své třídě. O přestávkách se s ním doučovali učivo, pomáhali mu, neustále ho povzbuzovali, respektovali, spolupracovali s asistentem – s výsledkem nevalným. Už od čtvrté třídy se u dotyčného začala ztrácet sebejistota, bylo patrné přetížení, smutek z častých a opakovaných neúspěchů, nastala nechuť chodit do školy, a i u rodičů byla patrná únava z neustálého domácího doučování. Výsledkem pětiletého působení na základní škole bylo to, že rodiče schválili přestup na speciální školu. Ulevilo se tak nejenom jejich synovi, který v počtu sedmi žáků opět zažil pocit úspěchu, začal si důvěřovat, radovat a těšit se každý den do školy, ale také jim. A to vše, mimo jiné, díky fundované podpoře poskytované zkušenými speciálními pedagogy. Toto byla ta lepší varianta. Jiná varianta může být tato. Pokud žák s lehkým mentálním postižením přestane učivo zvládat, musí opakovat ročník. To může jedenkrát na prvním stupni, jedenkrát na druhém stupni. Výsledkem pak je, že se stydí, nechce chodit do školy a vymýšlí si různé důvody, proč to nejde. A jestliže ho rodiče „nepodchytí“ a nepodporují, začne „chodit za školu“. Jindy se mohou vyskytovat případy, kdy žáci navádějí svého spolužáka k nepravostem (toto není složité díky jeho snadné manipulovatelnosti) a mají škodolibou radost z toho, co provedl, nebo se k němu jinak nevhodně chovají, způsobem na hranici šikany a izolují ho. A to se nezmiňuji o rodičích „zdravých“ žáků, kteří mají občas tendenci kritizovat přítomnost žáka s lehkým mentálním postižením v třídním kolektivu.

Příkladů problémů inkluze by mohlo být uvedeno nespočet, mým cílem však není její bezbřehá kritika. Také bych byla nerada, aby můj článek vyzněl jako snaha o její totální „znemožnění“. Byla bych spíše ráda, pokud se z ní odstraní ideologie naprosté nezbytnosti a absolutní správnosti započatého trendu a bude nastartováno její věcné pojetí vedoucí ke zlepšení podmínek všech žáků. To však bohužel nenastane, když budeme udržovat jakési „rádoby“ inkluzivní školní prostředí, v němž budou ti „slabší“ stejně znevýhodněni.

Na závěr mi nezbývá, než konstatovat: inkluze není sama o sobě špatná, inkluzi chybí lidská tvář.

Jaroslava Müllerová, zástupkyně ředitelky ZŠ, zastupitelka města Zlína